„Průběh tvoření projektu byl super, ale teď když na to nemám vliv, už je to jen čekání. Trochu mi chybí se hýbat,“ říká akrobat a choreograf Matyáš Ramba. Jeho představení Vzduchem není tolik akrobatický, sleduje dějovou linku. „Snažil jsem se o to, aby každé salto mělo význam pro celé představení.  přesto je to vizuálně krásné. Je to představení o životě, je to o tom, že když člověk má něco rád, tak to musí dělat.“

„Ocelové tyče při představení jsou nebezpečné, performeři mají hodně modřin. Pokaždé jsem měl pocit, že to měli stoprocentně pod kontrolou. Nejdříve jsme si připravili dějovou linku a pak jsem si vybral pohybový slovník, který mi připomíná let,“ popisuje choreograf.

Akrobaté si musí pamatovat každý pohyb, musí to mít plně zautomatizované. „Aby nad tím nemuseli vůbec nijak přemýšlet,“ říká. Takovýchto projektů je možno si zapamatovat pět, během roku je pak jeden nový. Neustále se musí vyhledávat nové prvky, posouvat se neustále dál. Nový cirkus přitom stále není v Česku příliš zaběhlý a zahraniční performery je nelehké shánět.

„V zahraničí jsou jiní diváci. V Německu diváci šly daleko více po lince. Je to jiné. Často mám pocit, že v Čechách chce divák, abychom ho pobavili. V zahraničí chodí na představení už naladěni, mají to jako slavnostní večer. V Čechách ale nejsme nijak omezováni.“

Jaké je to být akrobatem? Je během představení prostor pro improvizaci? Jak vzniká? A co by diváci neměli vynechat?