„Varhany dávají bohoslužbě jiný charakter, kytara lidi sbližuje. Vybírám si písničky, jež mají poselství,“ říká římskokatolický kněz Ladislav Heryán. „Kritický signál jsem vůči sobě nezažil. Křesťanství je organismus a moje vystupování lidé berou jako obohacení.“ Lidé mu po mši říkají, že byla „jiná“.

„Salesiánů jako takových moc není, řeholní řády vymírají. Do naší kobyliské pobočce můžou chodit i děti, snažíme se pro ně tvořit bezpečné prostředí.“ Kromě toho poskytují také nízkoprahový klub, což je služba pro starší děti, puberťáky, kam může každý kdykoliv přijít s nějakou starostí. „Každý den sem patnáct až dvacet lidí přichází. Je to spíše o tom pracovat s člověkem, který může mít jakýkoli problém.“

Aby se někdo dostal do řeholní kongregace, musí splnit slib věrnosti a musí mít jakési povolání od Boha. „Člověk musí vycítit, že tohle je jeho cesta. Je to něco, jako se zamilovat do ženy.“

Jaké je to být členem řádu řeholníků? Není v církvi riziko zaměřit se na děti? Je těžké stát se salesiánem? A jak se Ladislav Heryán srovnává se ženami a celibátem?