„Historka je dobrá na povídku, málokdy stačí na román. Pokud chce člověk psát, měl by mít něco odžito nebo by měl mít aspoň fantazii. Nevím, jak píšou ostatní, já si dělám poznámky na papír, to pak zpracovávám do počítače. Při tristním stavu mé paměti je nutné, abych měl při psaní vytvořené tabulky. Píšu si alespoň základní vztahy mezi postavami a mám to vyznačené barevně,“ popisuje spisovatel Michal Viewegh svůj pracovní proces. Pokud nemá nápad na román, musí počkat. Při psaní fejetonů mu pomáhá sklenička vína.   

Ve svých sebraných a vydaných denících je velmi otevřený. Píše v nich i o své masturbaci: „Masturbace je zdravá sexuální aktivita, není to nic perverzního. Kdybych byl zoofil, tak bych byl asi zdrženlivější. Deník píšu tak, jakobych seděl s kamarády v kavárně a povídali jsme si a my se bavíme o ještě ožehavějších tématech než je onanie.“ Kritiku podle něj sklízí převážně za svůj exhibicionismus, v knihách na sebe a své blízké prozrazuje mnohé.

Jeho knihy často sklouzávají k lehké erotice. „Spisovatel píše o životě, pokud je součástí života jeho a jeho přátel, o kterých píše, sex, tak tam být musí. Pokud bych psal o vojně, také použiju sprostá slova, každý ví, že se tam mluví extrémně sprostě, kdyby v Tankovém praporu nebyla sprostá slova, tak je to nereálný román, který kamufluje realitu,“ myslí si. 

„Pokud moje dcery zdědily talent po mně, tak o tom nevím. Naše cesty se rozdělily po rozvodu, žijí s matkou a já u jejich školních povinností jen vzdáleně přihlížím. Nepodílím se na jejich úkolech. Občas jdu na třídní schůzky, ale že by mi někdo řekl, že by se u nich projevil literární talent, to jsem neslyšel.“ Myslí si, že na jeho spisovatelství mělo vliv, že jeho rodiče jsou dva intelektuálové.

Má pocit, že se ve svých knihách příliš odhaluje? Co všechno je ve svých vydaných denících prozrazuje o svých blízkých? Jak probíhá jeho porotcování v soutěži Czech&Slovak PhotoGirl? A jaké má vztahy se sourozenci?